Pět let jsem byla profesionální iluzí. Červená rtěnka, dokonalý drdol, falešný úsměv i ve dvě ráno nad Bengálským zálivem a život sbalený v hliníkovém kufru. Dubaj mi dala svět na dlani, ale za každou razítko v pasu si vzala kousek mého skutečného já.
Když jsem naposledy sundala uniformu Emirates, myslela jsem si, že to bude jako v kině – zpomalený záběr, úleva a hned nový začátek. Realita? Byla to spíš turbulence, na kterou mě žádný trénink v Emirates Aviation College nepřipravil.
Když vypneš autopilot
V letadle za tebe rozhoduje manuál. Víš, co máš dělat, když vypadne maska, i co říct cestujícímu v 1A, když mu dojde šampaňské. Ale co máš dělat, když ti najednou nikdo neříká, kdy máš spát, co máš jíst a kdo vlastně jsi bez toho zlatého odznáčku na hrudi?
První týdny po návratu do Česka byly bizarní:
- Spánková paranoia: Budila jsem se v panice, že jsem zaspala na let do Sydney, i když jsem byla v bezpečí svých Hukvald.
- Krize v koupelně: Stála jsem před zrcadlem a nevěděla, jestli se můžu namalovat jinak než „podle korporátní šablony".
- Sociální šok: Zjistila jsem, že v běžném životě se lidé neusmívají jen proto, že je to v popisu práce. A to bylo osvobozující i děsivé zároveň.
Prodej „zlaté klece" za svobodu psát
Mnoho lidí mi říkalo, že jsem blázen. „Vždyť jsi měla kariéru snů!" Jenže kariéra snů se snadno změní v noční můru, když zjistíš, že jsi jen snadno nahraditelné číslo v excelové tabulce.
Můj „detox" neprobíhal v lázních, ale u klávesnice. Psaní Deníku letušky pro mě nebylo jen o práskání historek z paluby. Byla to terapie. Potřebovala jsem ze sebe vypsat ten tlak, ten umělý svět a tu únavu, která se ti zažere až do morku kostí. Zjistila jsem, že moje identita není definovaná tím, kolikrát jsem obletěla zeměkouli, ale tím, kolik lidí dokážu svými slovy rozesmát nebo přimět k zamyšlení nad jejich vlastní „zlatou klecí".
Hledání Mariky 2.0
Dnes už nejsem ta, co servíruje kaviár. Jsem ta, co sedí v mikině u počítače, bojuje s algoritmy Facebooku a snaží se pochopit, jak postavit web, který nebude jen další nablýskanou výlohou.
Hledání vlastní identity po pěti letech v Dubaji mě naučilo jednu věc: Je v pořádku nebýt dokonalá. Je v pořádku mít rozcuchané vlasy, upřímný názor a život, který se nevejde do parametrů příručního zavazadla.
Tip od Mariky: Pokud právě teď sedíte v práci, která vás vnitřně požírá, ale bojíte se odejít, protože „vypadá dobře v životopise" – věřte mi, že vaše duše má větší cenu než jakýkoliv firemní benefit.
